Rozhovor: David Vencl - trénujte chytře, ne tvrdě

David Vencl je český reprezentant freedivingu a propagátor chladové terapie. Člověk, který dosavadní rekordy bere jako hozenou rukavici. V roce 2021 vytvořil nový světový rekord v plavání pod ledem na jeden nádech bez neoprenu v délce 81 metrů. V roce 2023 vytvořil světový rekord v potápění pod ledem na nádech bez neoprenu s ploutvemi. Během ponoru, který trval 1 minutu a 54 vteřin, se ponořil do hloubky 52,1 metru. O otužování píše knihy a na kontě podařilo se mu do ledové vody nahnat najednou 2461 otužilců a vytvořit tak Guinnesův rekord.

Jako sportovec jsem s tím chladem přicházel do styku – ať už při zimních sportech kolem Jablonce a Bedřichova, nebo při koupání v ledovcových jezerech na horách. V roce 2018, když jsem skončil pátý na mistrovství světa ve freedivingu, jsem se rozhodl otužování využít cíleně. Má totiž podobnou fyziologii jako freediving – potápění na nádech a pomáhá tělu efektivně hospodařit s energií, což se pod vodou hodí. Od té doby jsem to začal dělat promyšleně, víc sofistikovaně.

Vlastně jo. Byl to takový doplněk. Když dělám potápění, tak u toho samozřejmě i běhám, posiluju, zdravě jím, tak i otužování měl být pouze doplněk, který mi pomůže.

Jako vrcholový sportovec hledám každý detail, který mě posune dál ještě o jednu vteřinu, o pět vteřin. Otužování jsem původně chtěl jen vyzkoušet, ale vždy mě lákaly extrémní výkony a sporty. Už dřív jsme se potápěli pod ledem v neoprenu, ale když kamarád Petr Kapun skočil do vody bez něj, fascinovalo mě to. Chtěl jsem si to zkusit – nebezpečný, vzrušující, ale zároveň vyžadující absolutní kontrolu nad sebou.

Ano. Je to tak. Řekl bych, že hlavní věc je ta zvědavost. Když jsme byli u moře, tak jsem se rozhodl, že to chci prozkoumat pod hladinou. Potopil jsem se do metru, pak do metru a půl. No a pak jsem byl prostě zvědavej, co je támhle někde, tak jsem se potopil do dvaceti metrů. Takže prostě všechno šlo centimetr po centimetru a velmi přirozeně.

Abych pravdu řekl, otužování je podle mě skutečně téměř pro všechny. Musíte být poměrně dost nemocní, aby otužování v nějaké formě nebylo vhodné. Dříve lidé léčili tělo pohybem, sluncem, čistým vzduchem a bylinkami. Studená voda byla přirozenou součástí zdravého života. Dnes se hodně mluví o dlouhověkosti a otužování je jedním z pilířů, které bychom měli zařadit, protože lidské tělo se s chladem vyrovnává už tisíce let.

Mám vlastně pocit, že se lidi toho chladu bojí. Dnešní společnost se snaží neustále zvyšovat komfort, ale ve skutečnosti tím jen snižujeme svoji odolnost. Čím méně se vystavujeme nepohodlí, tím choulostivější jsme. Dříve bylo běžné žít v chladnějších podmínkách a lidé to nevnímali jako problém. Lidi měli doma 16 stupňů a chodili v tričku. Naše prababičky, když vyprali prádlo, tak ho máchali v jezeře a nepotřebovali žádný kurzy na otužování. Dnes máme strach i z běžného nepohodlí, jako je chlad nebo fyzická námaha. Stejně jako se my smějeme dětem, které nejsou zvyklé být venku, naši předkové by se podivovali nad naší citlivostí k chladu.

Děti jsou přirozeně otužilejší než dospělí, ale často jim tuto schopnost nevědomky narušujeme tím, že je hned zahříváme, když se otřepou zimou. Máme s chladem spojené nepříjemné pocity. Děti tolik ne. Dospělí se umí překonat a vědomě to nepohodlí snášet. To se dětem ale zase nechce. Více se chladu vystavují na vzduchu než cíleně ve vodě. Tak je fajn udělat z toho hru. Moje Natálka mi z té vody taky vyskočí, že je studená. Pokud si u vody hrají dostatečně dlouho, nakonec do ní samy vlezou. Klíčové ale je, že dítě bude ochotné následovat příklad rodičů – bez něj do studené vody nepůjde.

Existují nějaké, abych tak řekl, základní pravidla, která platí v podstatě pro všechny. Ale potom do toho vstupují faktory, jako je věk, pohlaví, fyzická a mentální zdatnost, schopnost zvládat zátěž, odolnost. A tam se to samozřejmě může výrazně měnit.

U žen hraje roli i menstruační cyklus – v období vyšší únavy je pro ně chlad hůře snesitelný. Stres, ať už fyzický nebo psychický, mění chemii těla, zvyšuje hladinu kortizolu a způsobuje, že voda působí studenější a je těžší se po otužování zahřát. A samozřejmě v případě, že je žena v té době cyklu zrovna vyčerpaná, tak často volí, že do vody zkrátka nepůjde. To už by to bylo příliš.

No, to je správná otázka, jestli je vůbec populární. Vždycky jsme byli otužilecký národ, ale během covidu zažilo velký boom, když lidé hledali alternativy ke sportování v tělocvičnách a bazénech. A pak u něj zůstali, protože viděli, že do vody chodí i jejich sousedka, které je 70, nebo její dvanáctiletý vnuk. To si pak řeknete, že to zvládnete taky. Díky tomu jsme si možná uvědomili, že nepříjemný pocit neznamená nebezpečí. Dříve se o tom tolik nemluvilo, ale dnes je otužování běžné i díky sociálním sítím. Je to vidět a je to cool.

Otužování není o pomalém zvykání, ale o správném přístupu. Za mě není nutné začínat v září nebo postupně prodlužovat studené sprchy – to je spíš příprava hlavy než těla. Organismus zvládne už napoprvé krátký pobyt v ledové vodě, třeba minutu, dvě. Podobně jako v posilovně nezačínáte jedním dřepem týdně, ale rovnou děláte tolik, kolik zvládnete. A to je ta startovní pozice. U otužování to vnímám stejně.

No vlastně jo. Tady se dostáváme zase zpátky k dětem. Dělám kurzy a přednášky i na základních školách. Po přednášce se mnou děti můžou zkusit vstoupit do ledové vody, když chtějí. Ten workshop je sice takový okleštěný, ale ti třeťáci, čtvrťáci vstupují do vody, která má 4 stupně. A vlezou tam teda skutečně na minutu, dvě. Není tam ten strašák toho diskomfortu. Z toho mám vždycky fakt velkou radost.

No, když mi někdo řekl, že dýchá blbě, tak já mu řeknu, že hlavním účelem dýchání je přežít, a vzhledem k tomu, že ten člověk žije, tak to určitě dělá dobře. (Smích)

U dechu platí, že pokud dělám nějakou činnost dostatečně dlouho, tak ten dech přijde sám. Každá činnost má svůj dechový vzorec, jinak dýcháme při běhu, chůzi nebo sezení u počítače. Nejlépe dýcháme při aktivitě, kterou děláme nejčastěji. Proto, když začneme běhat nebo se otužovat, tělo si nejprve musí najít svůj rytmus.

Stejné je to i u otužování. Tam se doporučují určité techniky, ale pokud se budete otužovat dost dlouho, najdete si vlastní dechový vzorec, který vám bude vyhovovat nejvíc. A může se od toho prvního doporučeného prostě lišit, a to je úplně v pořádku.

Za mě je důležité uvolnění svalů – stres vede k napětí, omezuje kapacitu plic a mění ten dechový vzorec. Klíčem je uvolněný hrudník a ramena. V klidových chvílích je dobré soustředit se na delší výdech než nádech, což přirozeně zlepšuje dýchání. A to skutečně stačí.

Pamatuju si to přesně – v roce 2012 na kurzu freedivingu jsem zadržel dech ve statice na více než 5 minut. Ale už předtím jsem se ponořil do 20 metrů. Ale moje úplné začátky byly už v dětství. Táta věděl, že miluju vodu, a když mi byly tři nebo čtyři roky, nechal mě bez obav skočit do rybníka, protože věřil, že se vždycky vynořím. Takže úplné začátky byly v té hnědo zelené vodě. A v roce 2012 jsem se pak rozhodl zjistit, co všechno zvládnu a jak to dělat správně.

Možná to bude znít zvláštně nebo namyšleně, ale ne, neměl. To, co dělám, je přirozeným pokračováním toho, co jsem dělal předtím. Pro někoho je ponor do 80 metrů extrém, ale já mám za sebou desítky ponorů do 70 a stovky do 50 metrů, takže jsem se posunul jen o pár metrů. Všechno mám do detailů promyšlené. Nebo respektive se o to snažíme. Ne vždycky se to povede, protože jsou tam i faktory, na které třeba zapomeneme, jako v roce 2023, kdy jsem fakt plival krev.

Přesně to nevíme, a to jsme jsme se o tom bavili týdny. Vždy mám plán B, ale tentokrát jsme něco opomněli. Chtěl jsem se potopit do 50 metrů, aby se mé plíce nedostaly do podtlaku, ale zapomněli jsme na to, že v 18 metrech nad mořem je atmosférický tlak 0,8 atmosféry (nikoliv 1 atmosféra), což znamená, že 52 metrů je ekvivalentem 67 metrů. To je pro plíce náročné, zejména v chladu, který ztěžuje dýchání a zvyšuje zátěž svalů. Možná jsem v tom stresu podvědomě udělal nějaký manévr, který to zkomplikoval.

Jsem strašně spokojený s tím produktem na koncentraci (pozn. redakce jde o Focus), to se mi líbilo. Teďka mám kreatin, a déčko s K2. Pak ještě cordyceps. Pravidelně před závody pak hlídám déčko a B12, ta je hodně důležitá. Vím, že sportovci ne vždycky tu kvalitu řeší. Sám jdu cestou brát toho méně, ale kvalitní produkty. Jen opravdu to, co je potřeba. Vzhledem k tomu, že nejím maso, tak samozřejmě jsou některé látky, které do sebe potřebuju dostat jinak.

Tomu svému mladšímu já, takhle zpětně s nadhledem… To je těžká otázka. No, asi bych si poradil, ať nad věcma moc nepřemýšlím. Jsem přesvědčený, že i špatná rozhodnutí a i relativně malé detaily mě dostaly tam, kde jsem. Jasně, že byly nějaký faily, které mě ale zároveň prostě posunuly a uvědomil jsem si, že tudy cesta nevede. Mohl jsem učit matematiku a taky bych byl spokojený, protože moje zásada je asi taková – být spokojený tam, kde jsem. Nepotřebuji být známější, nepotřebuji být méně známej, prostě jsem tam, kde potřebuji být, asi takhle bych to řekl. Je to takový ten pocit, že všechno je tak, jak má být.